Obě zmíněné pobočky patřily k prvním významným mimopražským skupinám, o které se Společnost mohla opřít. Vznikly téměř ve stejné době a v jejich čele dlouho působili zapálení zájemci o historii lékařství.

Rok 1956 byl jistým okamžikem společenského vydechnutí po politicky dusných padesátých letech. V Olomouci v té době nedlouho existoval při Vlastivědném ústavu Kroužek pro dějiny lékařství vedený prof. MUDr. Miloslavem Matouškem (1900 –1985). M. Matoušek působil v letech 1928 – 1935 na II. porodnické klinice LF UK v Praze, potom jako odborný lékař nemocí ženských v Praze II. Již v tomto období se začal zabývat dějinami lékařství. V březnu 1939 byl zatčen a po celou okupaci vězněn v nacistických koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po osvobození se vrátil ke svému lékařskému povolání. V roce 1947 se na Lékařské fakultě UK v Praze habilitoval pro dějiny lékařství. V roce 1948 byl povolán poúnorovou vládou do diplomatických služeb, působil nejprve jako velvyslanec v Itálii (1948 –1952), potom jako vedoucí odboru na ministerstvu zahraničních věcí. Jeho zájem o historii medicíny ho přivedl v roce 1955 na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde stanul v čele Kabinetu a později Ústavu pro dějiny lékařství. V roce 1956 byl jmenován profesorem dějin lékařství.¹⁾ Do tohoto období spadá také počátek činnosti olomouckého Kroužku pro dějiny lékařství, na jehož činnosti se podíleli i mnozí lékaři z Brna. Na prosincovém zasedání kroužku v roce 1956 bylo dohodnuto, že obdobný kroužek bude založen také v Brně, podle olomouckého vzoru při Muzejním spolku Moravského Musea. Ten schválil 5. října 1957 stanovy Kroužku pro dějiny lékařství v Brně, jehož předsedou se stal prof. MUDr. Vladislav Kruta (1908 – 1979), jednatelem MUDr. Vladimír Zapletal (1900 – 1983). Ustavující schůze brněnského Kroužku zájemců o historii lékařství a přírodních věd, kterou svolali V. Kruta, V. Zapletal, J. Sajner a J. Obermajer, se účastnilo 19 zájemců, kteří si vyslechli přednášku Josefa Sajnera o vývoji přírodních věd na Moravě a Vladislava Kruty o Purkyňově vědecké korespondenci. Schůzka proběhla 13. listopadu1957 v knihovně fyziologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Přednostou tohoto ústavu byl právě Vladislav Kruta, významná osobnost moderní české fyziologie²⁾. Ještě během studia na pražské lékařské fakultě (1926 –1931) začal pracovat v jejím fyziologickém ústavu, v roce 1938 byl z fyziologie habilitován. Slibně započatou vědeckou dráhu přerušila druhá světová válka, kterou přečkal v zahraničí, nejprve jako lékař československých vojenských jednotek ve Francii a pak u našich leteckých perutí v Anglii, posléze jako poradce československé exilové vlády v Londýně. Po návratu do Prahy zúročil své zkušenosti a kontakty jako pracovník ministerstva zdravotnictví pověřený organizací zdravotní pomoci UNRRA pro Československo, zasloužil se mj. o vybudování továrny na penicilín v Roztokách u Prahy. I nadále se věnoval především fyziologii, od roku 1946 už jako mimořádný profesor. Byl přednostou fyziologického oddělení Ústavu tělovýchovného lékařství v Praze (1947 – 1948) a Fyziologického ústavu LF UK v Hradci Králové (1948 – 1951). Od roku 1951 stál v čele Fyziologického ústavu brněnské lékařské fakulty, kde byl v roce 1966 jmenován řádným profesorem fyziologie. Druhým velkým oborem Krutovy činnosti se staly dějiny lékařství, především pak život a dílo Jana Evangelisty Purkyně. A stejně jako ve fyziologii, i zde patřil k uznávaným odborníkům doma i v zahraničí, což dokládá mj. jeho členství v History of Science Society, v New York Academy of Science, v Académie Internationale d´Histoire de la Médicine, v Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina.

Když byla v Praze vytvořena Komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd ČSAV, byl profesor Kruta jmenován v roce 1959 členem předsednictva její biologicko – lékařské sekce, od roku 1960 byl rovněž členem redakční rady Sborníku pro dějiny přírodních věd a techniky. Ve své práci pro organizaci historie vědy, lékařství a techniky spolu se svými spolupracovníky systematicky pokračoval a vykonal mnoho pro rozvoj oboru. A tak když se začalo jednat o ustavení Československé společnosti pro dějiny věd a techniky, byl v září 1964 jmenován členem jejího přípravného výboru, na ustavující valném shromáždění v dubnu 1965 členem hlavního výboru, navíc pracoval v předsednictvu lékařské a biologické sekce a v redakční radě časopisu Dějiny věd a techniky.

V lednu 1965 byl Kruta požádán, aby z dosavadního brněnského kroužku vytvořil pobočku nové Společnosti. Ještě v červnu téhož roku byl jmenován jejím předsedou, místopředsedou akademik František Píšek, sekretářem Vladimír Zapletal, zapisovatelem Jaroslav Obermajer, členy výboru byli ještě Rudolf Böhm a Evžen Novotný. V brněnské pobočce pracovala skupina biologicko-lékařská, veterinární (zahájila činnost 9. června 1965 na Vysoké škole veterinární) a technická (ustavující schůze 25. listopadu 1965 v Technickém muzeu). V roce 1966 již vykazovala aktivní brněnská pobočka 50 řádných členů a asi sto zájemců. V červnu 1968 uspořádala brněnská pobočka slavnostní schůzi u příležitosti Krutových šedesátých narozenin. V děkovném projevu, v němž vysvětlil svůj zájem o historii, vyjádřil oslavenec také naději, že „…skončil onen ponižující stav, do něhož se nešťastnou shodou okolností náš národ dostal a že vykročil k nové budoucnosti, kterou si opravdu zaslouží a v níž vztahy mezi lidmi budou lepší a lidštější.“ Brzy se měl bohužel přesvědčit o opaku. Jako signatář 2000 slov byl normalizačními orgány donucen odejít z lékařské fakulty a postupně rezignovat i na funkce ve Společnosti. Navzdory všemu však v oboru dějin lékařství pracoval až do posledních chvil svého života, pokud mohl, bádal, publikoval, přednášel. Jedním z jeho posledních veřejných vystoupení byla přednáška o lékařství v době Karla IV, již proslovil na schůzi biologické sekce brněnské pobočky 10. ledna 1979. Zemřel v Brně 6. září téhož roku. Jeho činnosti si členové Společnosti, která pod jeho vedením prožila svoje nejaktivnější období, nepřestali vážit.
 
 

1) Podle Biografického slovníku pražské lékařské fakulty 1348 – 1939 (Univerzita Karlova, Praha 1993, s. 166 – 167) jeho nejvýznamnějšími pracemi byly:
- Stručné dějiny českého  lékařství moderní vědy (1947)
- Jiří Procházka – náš velký lékař a fysiolog (1954)
- Fyziolog F.Mareš a jeho idealistická filosofie (1960)
- Malý biografický slovník československých lékařů (1964)
2) Informace o jeho životě a díle přináší především monografie Pavla Braveného a Zdeňka France Vladislav Kruta, vydaná v edici Osobnosti Nadace Universitas Masarykiana v Brně v r. 2000.